Jen málokteré právní téma rezonuje napříč společností více, než otázka přípustnosti usmrcení útočníka či zloděje, ideálně navíc střelnou zbraní. Čas od času média obdobnou událost prezentují, a téměř vždy taková zpráva vyvolá bouřlivou diskuzi. Z poslední doby lze zmínit událost z března 2021, kdy vlastník nemovitosti nacházející se na Plzeňsku usmrtil legálně drženou zbraní zloděje. Později dokonce vyšlo najevo, že onen zastřelený zloděj byl v minulosti odsouzen za vraždu a na svobodu byl propuštěn jen pár měsíců před osudným incidentem (viz https://www.novinky.cz/krimi/clanek/muz-ktereho-zastrelil-majitel-domu-pri-vloupani-na-plzensku-byl-propusteny-vrah-40354929 ).
Podobné zprávy vždy vyvolají široké a emotivní diskuze, v nichž je často hodnocena nejen morální oprávněnost střelce, ale také kvalita české právní úpravy. Často přitom zaznívají tytéž neustále se opakující mýty, z nichž lze uvést např.:
mýtus č. 1
V ČR se mohu legálně bránit se zbraní v ruce teprve poté, co útočník zaútočí. Pokud dám první ránu či provedu útok nejprve já, tak jednám vždy protiprávně. A pokud mi někdo jiný hrozí fyzickým napadením či přede mnou šermuje zbraní, neumožňuje mi zákon nic jiného, než pasivně vyčkávat zahájení útoku.
mýtus č. 2
V Česku se mohu legálně bránit nanejvýš stejně nebezpečnou zbraní, jakou má útočník. Nemohu se tak např. proti útočníkovi s nožem v ruce bránit pistolí.
mýtus č. 3
V nutné obraně může jednat pouze napadená osoba. Pokud budu já sám svědkem fyzického napadení, je lepší jít dál a nezasahovat, protože bych z toho měl díky naším „skvělým“ zákonům akorát problémy.
mýtus č. 4
Nutnou obranou je pouze obrana legálně drženou zbraní.
Jednotlivé mýty rozebereme později – nejprve se však podíváme na zákonnou úpravu tzv. nutné obrany.
Zákonná definice
Nutná obrana je jednou z tzv. okolností vylučujících protiprávnost činu, tedy takovou okolností, v jejímž důsledku není čin, který by za normálních okolností byl trestným činem (tedy např. vražda), protiprávní. Zákonnou definici nutné obrany pak nalezneme v § 29 trestního zákoníku:
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Nutná obrana nám tedy umožňuje obranu před útokem, a to i takovým způsobem, který by byl za obvyklých okolností trestný. Střelbou na jiného tak za obvyklých okolností naplníme skutkovou podstatu trestného činu – typicky trestného činu vraždy či alespoň těžkého ublížení na zdraví. Bude-li však obětí naší střelby osoba, která naopak nejprve střílela po nás, pak se usmrcením střelce, obecně řečeno, ničeho protiprávního nedopustíme.
Pod pojmem „útok“ si lze typicky představit fyzické napadení. Na fyzické napadení však nutná obrana omezena není, neboť jak je výše uvedeno, trestní zákoník umožňuje užití nutné obrany proti útoku, který směřuje proti jakémukoli zájmu, jenž je chráněn zákonem. Útokem se tak rozumí i např. úmyslné ničení majetku, psychické týrání, ale i neoprávněné setrvání vetřelce v cizím obydlí, neboť tímto je útočeno na domovní svobodu.
A jak je to tedy s jednotlivými mýty?
mýtus č. 1
V ČR se mohu legálně bránit se zbraní v ruce teprve poté, co útočník zaútočí. Pokud dám první ránu či provedu útok nejprve já, tak jednám vždy protiprávně. A pokud mi někdo jiný hrozí fyzickým napadením či přede mnou šermuje zbraní, neumožňuje mi zákon nic jiného, než pasivně vyčkávat zahájení útoku.
Trestní zákoník výslovně stanoví, že útok nemusí být pouze trvající, a tedy nutná obrana není omezena jen na právě probíhající napadání. Zákon připouští nutnou obranu i proti útoku přímo hrozícímu. Stojí-li proti nám agresor, ideálně v bojovém postoji se zatnutými pěstmi, který nám vyhrožuje fyzickým napadením, nejsme zákonem odsouzeni k pasivnímu vyčkávání na první ránu. A pochopitelně, pod nutnou obranu nespadají pouze kryty, úhyby a jiné metody fyzické obrany, ale i techniky útočné. Jako napadený se tak nepochybně mohu bránit i údery, kopy, úchopy, hmaty atd. Pro posouzení toho, kdo jednal v nutné obraně, totiž ve finále rozhoduje především to, kdo celou situaci začal, a dále zda obrana nebyla zjevně nepřiměřená vůči útoku (nutnou obranou tak pravděpodobně nebude situace, kdy v reakci na poplácání po zádech, strčení aj. zasypeme daného jedince pěstmi).
Mýtus o tom, že pro jednání v nutné obraně musíme být nejprve sami napadeni, se tak na pravdě nezakládá. Na druhou stranu se hrozba útoku musí jevit jako reálná. Zákon tak nebude ospravedlňovat fyzické násilí jako reakci na pohrůžku učiněnou zjevně v žertu či v nadsázce (tedy např. slovní spojení „já tě zabiju“ pronesené mezi přáteli apod.).
Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že obranu lze posoudit jako nutnou pouze v případě útoku přímo hrozícího nebo ještě trvajícího, avšak v žádném případě ne poté, co byl již útok ukončen. Takovou situaci právo nazývá extenzivním excesem. Obránce tak bezesporu může reagovat na své fyzické napadení rovněž fyzickou silou, avšak v momentě, kdy se agresor vzdá či se dokonce dá na útěk, již další rány pod nutnou obranu spadat nebudou. Stejně tak má obránce právo agresora zpacifikovat povalením na zem či znehybněním, avšak následné kopání či dupání na ležícího útočníka již nutnou obranou bezesporu nebude.
mýtus č. 2
V Česku se mohu legálně bránit nanejvýš stejně nebezpečnou zbraní, jakou má útočník. Nemohu se tak např. proti útočníkovi s nožem v ruce bránit pistolí.
Opět špatně. Zákon nám v žádném případě neukládá povinnost volit k obraně zbraň, která svou povahou odpovídá zbrani útočníka. Ostatně jen málokdo nosí při pohybu na ulici široký arzenál zbraní, aby v případě napadení mohl volit zbraň odpovídající zbrani útočníka. Obecně lze tedy říci, že i proti útoku nožem lze jako obrannou zbraň užít zbraně střelné. Z judikatury jsou známy i takové případy, kdy soudy kvalifikovaly jako nutnou obranu užití střelné zbraně proti útoku vedenému házením kamenů (R 48/2007). V rozhodnutí R 14/1999 pak Nejvyšší soud dokonce stanovil, že „v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka.“ Typickou situací, která by pravděpodobně musela být posouzena jako nutná obrana, by tak byla obrana střelnou zbraní vedená osobou starou, nemohoucí či handicapovanou proti neozbrojenému, avšak brutálnímu fyzickému napadení ze strany zápasníka bojových sportů.
Zákon tak obránci nenakazuje použít k obraně stejně nebezpečnou zbraň. Jediným limitem obrany je, aby obrana nebyla vůči útoku zjevně nepřiměřená (tzv. intenzivní exces). To znamená, že obrana vůči útoku může být i nepřiměřená (bodnu někoho, kdo se mi snaží „jen“ zlámat ruku), nepřiměřenost však nemůže být zjevná, evidentní. Situací, v níž by obrana byla zjevně nepřiměřená, by byla např. reakce „obránce“, který by na (byť vážně míněnou) pohrůžku výstřelu z plynové pistole reagoval střelbou z kulometu. Na druhou stranu, i obrana stejnou či dokonce méně nebezpečnou zbraní by mohla být kvalifikována jako zjevně nepřiměřená, typicky v situaci, kdy by útočníkem bylo dítě či nemohoucí osoba a obránce by býval zjevně mohl útok odvrátit bez větších obtíží i bez použití zbraně.
mýtus č. 3
V nutné obraně může jednat pouze napadená osoba. Pokud budu já sám svědkem fyzického napadení, je lepší jít dál a nezasahovat, protože bych z toho měl díky naším „skvělým“ zákonům akorát problémy.
Zákon nelimituje užití nutné obrany pouze na oběť útoku. Odvrátit přímo hrozící či trvající útok tak v rámci nutné obrany může kdokoli.
mýtus č. 4
Nutnou obranou je pouze obrana legálně drženou zbraní.
Pro posouzení toho, zda obránce jednal v nutné obraně, je zcela irelevantní, zda byla obrana vedena legálně či nelegálně drženou zbraní. Případné nelegální držení zbraně však může být následně ve správním řízení posouzeno jako přestupek.
Závěr
Český trestní zákoník tak ponechává široké a efektivní možnosti pro beztrestnou obranu. Obránce je limitován pouze tím, že jeho obrana nesmí být útoku zjevně nepřiměřená, a dále tím, že útok buď trvá, nebo reálně hrozí. Těmito kritérii zákon staví mantinely rozšíření představy o beztrestném a bezstarostném střílení po čemkoli, co, byť vzdáleně, připomíná trestný čin. Není však nejmenšího důvodu domnívat se, že nás právo při hrozbě útoku nutí pasivně vyčkávat či nečinně přihlížet.