Nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je, mimo jiné, i právo na obhajobu – to ostatně zaručuje listina základních práv a svobod v čl. 37 odst. 2. Orgány činné v trestním řízení jsou proto vždy povinny umožnit kontakt s obhájcem, přítomnost obhájce či převzetí obhajoby jako takové, přeje-li si dotyčná osoba svého práva na obhájce využít.
V některých případech však obhajoba není pouhým právem obviněného, nýbrž povinností. Jde o tzv. případy nutné obhajoby, které jsou vymezeny v § 36 a 36a trestního řádu. Jde zejména o případy, kdy:
- obviněný je obviněn z trestného činu, jehož horní hranice přesahuje 5 let (nejčastější případ),
- obviněný je omezen na svobodě (vazba, výkon trestu odnětí svobody, ale i psychiatrická nemocnice atd.),
- obviněný je omezen na svéprávnosti,
- jde o řízení proti uprchlému,
- koná se hlavní líčení proti zadrženému,
- jde o mladistvého (mladistvý musí mít obhájce vždy dle § 42 zákona o soudnictví ve věcech mladistvých).
V těchto případech je dotyčné osobě dána lhůta pro zvolení si obhájce (tzv. na plnou moc). Ne vždy se však dotyčná osoba rozhodne, že si obhájce zvolí – často z důvodu nemajetnosti. Aby proto bylo zajištěno právo na obhajobu ve výše uvedených případech všem bez rozdílu, obsahuje náš právní řád institut tzv. ex offo obhájce neboli obhájce ustanoveného soudem.
Pokud si proto dotyčná osoba obhájce nezvolí, ač jsou dány případy nutné obhajoby, ustanoví jí obhájce soud. Soud přitom vychází ze seznamu ex offo obhájců, přičemž každý soud si vede vlastní seznam. Do seznamu soud zapíše obhájce na jeho vlastní žádost – tedy ne každý advokát může být ustanoven jako ex offo obhájce.
V seznamu ex offo obhájců jsou jednotliví obhájci seřazeni abecedně a soud je ustanovuje postupně. To pro obviněného znamená především to, že si nemůže vybrat, kdo bude jeho ex offo obhájcem. Ani obhájce si však nemůže příliš vybírat a obhajobu je povinen převzít.
Mnoho lidí se však mylně domnívá, že náklady ex offo obhájce nese automaticky stát a že obviněný nic neplatí – není tomu tak vždy. Je sice pravdou že odměnu ustanoveného obhájce platí stát a advokát svou odměnu vyúčtuje soudu, nicméně stát je následně oprávněn žádat náhradu těchto nákladů po obviněném. Aby k tomu nedošlo, musí obviněný podat soudu žádost o obhajobu bezplatnou, případně o obhajobu za sníženou odměnu, zároveň však musí prokázat, že nemá na náklady obhajoby dostatek prostředků. Teprve poté může soud případně rozhodnout, že se obviněnému přiznává právo na bezplatnou obhajobu a že náklady obhajoby ponese stát.